Příběh českého středověkého RPGčka (videohra) mě zasáhl jako kladivo do srdce. Nepřeháním – hrála jsem to tři měsíce v kuse. Každý večer, každou volnou chvíli. Nešlo se od toho odtrhnout. Ale nebylo to jen o hraní – byl to pocit, že někdo vypráví příběh, který ve mně rezonuje. Že někdo stvořil svět, kam se můžu vracet, i když reálný život zrovna nestojí za moc. A tak, když hra skončila, zůstalo prázdno. A do toho prázdna jsem začala psát. A tak, když ten příběh skončil, zůstalo prázdno. A do toho prázdna jsem začala psát. Protože ten pocit si žádal odezvu – moji vlastní, syrovou, něžnou, vášnivou a lidskou.
Nepíšu jen tak pro zábavu. Píšu příběh, který je pro mě terapií i zpovědí. Vztah mezi panošem, šlechticem a jeho manželkou je pro mě víc než jen romantická linka – je to obraz hledání sebe sama, touhy po přijetí, odvahy být zranitelný. Odrážím do něj kus sebe. Svých obav, nadějí, toho, kým jsem i kým bych chtěla být. Možná proto má kniha tak zvláštní atmosféru – je osobní. Nehraje si na dokonalost. Hraje na pravdu.
Jsem Kerol. Píšu, tvořím, streamuju pod přezdívkou HryMiNejdouKerol. Nejsem žádný expert na středověk. Ani profesionální spisovatelka. Ale mám srdce, co bije pro příběhy. A dost drzosti na to, abych se pustila do vlastního projektu. Můj život je směsice chaosu, mámy na full time, autorky na půl žerdi a snílka na plný koule. Jsem jedna z vás. Jen jsem se odvážila napsat, co cítím.
Doufám, že kolem téhle knihy vznikne komunita. Místo, kde se budeme moct podělit o vlastní příběhy, myšlenky, teorie i emoce. Nechci jen vydat knihu – chci vytvořit prostor. Pro sdílení, inspiraci, spojení. A třeba jednoho dne i pro tištěnou verzi, kterou si položíte na poličku mezi své srdcovky.
Ani náhodou. Až dopíšu knihu, začíná nová kapitola. Fragmenty, bonusy, další pohledy, jiná vyústění… Železné vyznání není jen kniha. Je to svět, který spolu tvoříme. A který má co nabídnout i dlouho poté, co otočíme poslední stránku.