Od probuzení do večera mě provázel dětskej pláč, fňukání a kňourání. Kvůli blbostem. Třeba kvůli tomu, že jsem otevřela šuplík, když ho naše mylady, princezna silná a nezávislá, chtěla otevřít sama. Scéna jak z Hamleta, krokodýlí slzy a nudle až u pupíku.
Okamžitě jsem pustila všechno z rukou, abych mohla utěšit trápení dlouhym pomojáním. Pomojat znamená v řeči našeho rodinnýho kmene zvednout dítě ze země a houpat ho v náruči tak dlouho, dokud ho to baví. Bez ohledu na bolest v kříži. Prostě mojej mámo!
Když už jsem cejtila mravenčení v prstech a vyhlížela sanitku, aby mě odvezla na ortopedii k narovnání páteře, zkusila jsem vyjednávat o propuštění z mojacího zajetí. K mýmu překvapení stačilo toho malýho satana uplatit kokinkem. Dostala misku plnou fakovejch Cini Minis z Billy. Najednou suverénně odkráčela do obýváku jakoby nic.
A já se vrátila k vaření. Moje úroveň v týhle dovednosti je tak na pětce… z dvanácti! Uvařím, lidi to sní a neumřou. Nejsem zkrátka žádnej Gordon Ramsay, ale za to výrazně lepší než Jirka Babica. To mi asi stačí. Hovězí stir-fry byl na menu…
A tam taky zůstal.
Maso jsem měla naložený v padesáti ze sto dvaceti asijskejch omáček. Vymazlená vůně i chuť, prostě top! Hodila jsem maso na pánev a když se zatáhlo, přidala jsem cibuli a po chvíli i brokolici. Všechno vypadalo a vonělo dokonale… Než mi svitlo v hlavě. Je to hovězí, bude to jak podrážka, to musí do tlakáče. A tak jsem celou tu voňavou nádheru nasoukala do tlakovýho hrnce a nechala masíčko pěkně dělat. V mezičase jsem ještě asi pětkrát mojala.
Když jsem otevřela hrnec, vyvalila se na mě pára jak z lokomotivy a následně mě profackoval silnej a nezaměnitelnej odér rozvařený brokolice. Ty idiote! Chvíli se o mě pokoušely mdloby. Kilo hovězího masa plavalo v něčem, co barvou připomínalo tejden starý blitky. Co mám teď jako dělat s brokolicovou polívkou plnou hovězího? Slovo „hovězí“ je v tomhle příběhu klíčový. Protože jsem poslala na šílenou jízdu porcelánovym tobogánem 343 korun. Tady se hodilo použít starý dobrý „A za stálého míchání lijte do hajzlu.“
Psychicky vyšťavená už před polednem a bez oběda. S tímhle bodovym fondem jsem sobě a dceři namazala chleba s máslem, esteticky ho přikryla šunkou a sýrem a doufala, že to nejhorší už máme dneska vyčerpaný. Jak hrozně jsem se spletla!
Satanice usnula. Už dva měsíce nespala po obědě, ale teď odpadla během dvou minut. Byl to kouzelnej moment, protože na mě čekala rozepsaná knížka. Zoufale jsem potřebovala každou chvilku, abych pohla s příběhem a byla zase o kus blíž k vydání. Naštěstí nápadů mám spoustu a málokdy se mi stane, že sednu a nevím, co psát.
Otevřela jsem word a pokračovala jednou z lechtivejch scén. Rudá jako rajče, protože se stydím o tom jen psát, natož to po sobě číst. Někdy se přistihnu, jak se culím a schovávám sama před sebou při pohledu do zrcadla. Když jsem si znovu přečetla, jak Jindra naložil Ptáčka, s trapnym zahyhňáním jsem uložila soubor a šla se chvilku věnovat něčemu jinýmu.
Nakonec jsem čas využila na „uklízení“ složky, ve který mám v počítači knížku uloženou. PDF verzi k prvnímu autorskýmu čtení jsem už nepotřebovala – Shift + delete. Další PDF verze a podpůrný texty – Shift + delete. Word soubor s nápadama už taky nebyl potřeba – Shift + delete. Ještě chvíli jsem čistila a mazala, až najednou…
Ne… Ne!… NE!… Do prdele! Zdechlina plesnivá! TO NE!! TO SE NESTALO!
Soubor „Železné vyznání“ zmizel do černý díry. Totiž, když použijete zkratku Shift + delete, ten soubor smažete úplně. Nehodí se do koše, odkud jde obnovit. Prostě už není!
Polil mě střídavě studenej a horkej pot. Hlava se mi zamotala a já nevěděla, jestli mám ječet – ale to bych probudila satana a ječely bychom tu obě, nebo jestli se smát – ale to bych probudila satana a ona by ječela. Začala jsem brečet. Měsíce práce byly v trapu. Záloha! Jo to by byl vskutku skvělej nápad, kdybych tu poslední nedělala před třema tejdnama.
Smířená s tím, že tenhle den už nemůže dopadnout hůř jsem se večer svalila do postele. Snažila jsem si vybavit všechno, co jsem napsala během posledních tří tejdnů, abych to dopsala do zálohy a mohla to pak zase zálohovat. Proklínala jsem se a nadávala si. Upustila jsem ještě pár slz a pak mě přeprala únava.
Procházela jsem mezi stromy. Slunce se prodíralo skrz listy. Les byl klidnej, jako hladina v bezvětří. Udělala jsem ještě pár kroků a pak ho spatřila. Postavu sedící na kmeni padlýho dubu. Seděl tam v tom svym ikonickym žlutým kabátci a červená vyšívaná kápě mu seděla na ramenou.
Podíval se na mě a pousmál se. Došla jsem až k němu. Poklepal vedle sebe na kmen a já přisedla. Dívali jsme se na sebe. Ztráceli jsme se a zase se nacházeli v očích toho druhýho. Zvedl se vítr a roztančil listy na stromech kolem nás. Najednou jsem měla v duši klid.
Koutky mi cukaly. Nevěděla jsem, jestli se mám usmívat, nebo propadnout v šílenství. Charisma z něj sálalo jako horko z krbu. A ve mně se míchala touha ho držet, líbat a dát mu pěstí za ten jeho neuvěřitelně uvolněnej obličej. Sakra, kdo je takhle v klidu?
„Špatnej den, viď?“ začal najednou.
„Ani netušíš…“
„Tuším.“
„Proč jsi tady? Proč jsem přišla za tebou?“
„Hádám, že sis to přála.“
„Přála.“
„Jsem rád, že jsi tu.“
Ten jeho pohled. Přála bych každýmu, aby tenhle pohled od někoho zažil. Díval se na mě a do mýho nitra zároveň. Promlouval ke mně beze slov. A můj svět se točil o něco rychleji. A on na mě přitom jen koukal tak, jako když hladovýmu konečně přinesou na stůl žvanec.
Tuhle super jiskřivou chvilku rozbila žena. Jeho žena! Stála tam a byla nádherná. Tak moc, až jsem si na okamžik přála, aby seděla na jeho místě a dívala se na mě stejně jako on. Ironicky jsem se pousmála, kejvla halvou a hlesla pro sebe to všeuvědomělý „hm“.
Zvedla jsem se, podívala se mu ještě jednou do očí, usmála se a otočila se k odchodu.
„Pomojej mě.“ Řekl.
„Cože?“ nechápala jsem.
„Pomojej mě.“ Zopakoval a natáhl ke mně ruce.
Nestačila jsem udělat krok vstříc.
„Chci pomojat.“
A najednou jsem se ocitla ve tmě. Ležela jsem v posteli a na stropě jsem uviděla známý větrák. Aha! Jsem vzhůru – vydedukoval můj mozek. Dcera vedle mě klečela na kolínkách, držela si oblíbeného plyšáčka a ufňukaným hláskem se dožadovala objímání.
Nejspíš neměla to štěstí, aby se jí zdálo o pěknym chlapovi a jeho pěkný manželce.